Postřehy z lékařského prostředí.

Lékařů si vážím, ale….

„Psychiatr nám předepsal pro syna psychofarmaka od stolu bez jakéhokoliv podrobnějšího vyšetření!“, oznamuje mi rodič předškoláka, který navštěvuje můj kroužek. „Naše neuroložka odmítá neurovývojovou stimulaci, nevěří jí a nemá na to čas“, píše mi kamarádka po vyšetření jejího syna. Toto jsou dva moje zážitky během dvou dnů, které mě při vší úctě k lékařům nutí k zamyšlení:

Proč? Proč si skutečně nenajdou čas, aby se informovali o účincích jiných metod, než jsou psychofarmaka?

Studie na to přece existují! Mohou mít samozřejmě určité výhrady, ale to až poté, co materiály prostudují. Všechny obory se neustále vyvíjí, lidé se učí nové věci, protože jinak by ve svém zaměstnání byli smeteni mladšími progresivnějšími jedinci. Mají to lékaři snad jinak? Oni se nemusí informovat o nových možnostech pro své pacienty? Nebo mají strach, že některé problémy by šly vyřešit bez nich?

Někdo jde už naštěstí s dobou

Na druhou stranu se samozřejmě potkáváme i s neurology, fyzioterapeuty, logopedy a dalšími, kteří nejen, že například tuto metodu uznávají, ale zároveň ji i se svými pacienty již praktikují, za což jim patří velký dík a naše podpora v šíření nových způsobů řešení, které dětem nezpůsobují žádné vedlejší účinky.

Dělejme maximum pro naše děti

Doufejme, že právě jejich zkušenosti budou tím hlavním důvodem, aby se i ostatní lékaři novým možnostem otevřeli a společně jsme tak snížili velký počet dětí závislých na psychofarmakách.

Napsat komentář