„Můj mozek je jinak zapojený. Ne špatně. Jinak.“
Co skutečně prožívají děti a lidé s neurodivergentním mozkem?
Zaujalo mě, že se o dětech a dospělých s ADHD (a obecně neurodivergencí) často mluví mezi odborníky, učiteli, rodiči… ale málokoho napadne zeptat se přímo těchto dětí nebo lidí samotných, jak se vlastně cítí. Jak vnímají svůj svět? Co jim dělá radost a co naopak bolí? Přiměla mě k tomu i Jessica McCabe, jejíž knížku How to ADHD jsem zhltla během prázdninového pobytu na Hvaru. Nejen jako průvodkyně dětí s multidimenzionálním vnímáním, ale i jako matka jsem cítila, jak hluboké poselství v sobě nese obyčejná otázka:
„Jak se Ti v tom žije?“
Tento blog je mým pokusem otevřít srdce, oči i uši směrem k těm, kteří svět vnímají trochu jinak – citlivěji, rychleji, někdy bouřlivěji, ale vždy opravdově.
Myšlenky běží jako závodní dráha
Mozek s ADHD (a často i dalšími neurodivergentními projevy) není líný, nezvladatelný nebo neposlušný. Je rychlý, propojující, hravý, chaotický i hluboký. Jedna myšlenka se rozvětvuje do pěti dalších, mozek přeskočí z nápadu na vzpomínku, na sen, na obavu… a najednou je zahlceno.
Není to lenost. Je to vyčerpání z přemíry.
Pro tyto děti může být těžké udržet pozornost na to, co právě „mají“, ale často se dokážou dokonale soustředit – na to, co je skutečně zajímá. Tomuto jevu se říká hyperfocus a bývá pokladem i pastí zároveň.
Čas jako mlha
Jednou z největších výzev je vnímání času. Co znamená „za 5 minut“? Jak dlouho trvá „připrav se, odcházíme“?
Děti (i dospělí) s ND mozkem často nevnímají čas lineárně, ale spíše jako stav nebo okamžik.
Místo „budoucnosti“ existuje jen „teď“ a „pak“.
To, co je mimo přítomný okamžik, se rozpadá do mlhy.
Pomáhá konkrétní ukotvení – místo slov: „Za chvíli odcházíme,“ může být lepší říct: „Za 10 minut ti zazvoním budík, pak bude čas na boty.“
Prostor, podněty a vnější svět
Uvědomili jste si někdy, jak intenzivní může být běžná třída, supermarket nebo procházka městem pro neurodivergentní dítě?
Záplava podnětů – světla, zvuky, pohyby, hlasy, pachy – vstupuje bez filtru. Co jiní vytěsní, tyto děti vnímají naplno.
Mohou se proto cítit přetížené, zmatené, podrážděné – a okolí často nechápe proč. Někdy stačí jiná barva světla, změna prostředí nebo nabídka „bezpečného koutku“ a jejich nervový systém si může na chvíli odpočinout.
Vztahy – tak moc chci zapadnout, ale nejde to
Tito lidé bývají často velmi citliví, empatičtí, pravdiví, ale jejich způsob prožívání vztahů se liší. Někdy mají potíže číst jemné sociální signály, jindy naopak vnímají příliš mnoho a rychle se vyčerpají.
Mohou působit „nepřizpůsobivě“, ale často jen chrání své vnitřní světy.
Mnozí říkají:
„Chci kamarády. Chci být jako ostatní. Ale pořád slyším, že jsem moc… hlučný, pomalý, zasněný, urputný…“
Tenhle rozpor bolí nejvíc. Potřebují někoho, kdo jim pomůže uvěřit, že nejsou vadní. Jsou prostě jiní.
Nejsou rozbití. Potřebují jiný klíč
Neurodivergentní děti a lidé nejsou vadní stroje, které je potřeba opravit. Jsou jako jiný operační systém – třeba Mac místo Windows, nebo Linux se svým vlastním jazykem.
Potřebují porozumění, strukturu, laskavost a hlavně – být viděni v celistvosti.
Někdy jsou roztěkaní – a jindy hluboce soustředění. Někdy se rozčílí – a pak pláčou, že to nechtěli. Někdy utíkají – a jindy nehnutě pozorují brouka na cestě.
Ve všech těchto stavech jsou hodní. Drazí. Hodnotní.
A tak se ptám…
Co kdybychom se místo neustálých hodnocení a nálepek začali ptát:
„Jak se v tom cítíš?“
„Co ti pomáhá?“
„Kdy se cítíš dobře?“
Tyto otázky mění dynamiku. Mění vztahy. Mění svět.
A možná i právě proto mě tolik inspirují děti, se kterými pracuji. Ony samy vědí, co potřebují. My jsme tu ne na to, abychom je opravili, ale doprovázeli. www..innp.cz