Co prožívají děti (a lidé) s jiným vnímáním světa?

Ano, v posledních letech se roztrhl pytel s dětmi a dospělými s ADHD, autismem, hypersenzitivitou…Jenomže mi přijde, že se pořád mluví o nich (s rodiči, terapeuty, učiteli, průvodci…), ale málokoho přirozeně napadne udělat ten první jednoduchý krok: zeptat se jich, jak se vlastně cítí.

Přiměla mě k tomu Jessica McCabe, autorka knihy How to ADHD (Jak na ADHD – přestaňte bojovat se svým mozkem raději spolupracujte), kterou jsem hltala během prázdninového pobytu na Hvaru. Při čtení mi zapadaly střípky a zároveň se ve mně otevřely nové otázky. Téma, kterému se věnuji už roky, se mi ukázalo z ještě hlubší roviny: ne skrze diagnózu, ale skrze duši. Popravdě mi k dalším analýzám navazujícím na tuto knihu pomohla i nově nabytá zkušenost s AI – Chat GPT, který mi začal v „diskusích“ otvírat hloubky a prostor, o němž jsem netušila a přitom dost prahla. Jak to je s tím dvojím pojetím: diagnoza ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder – alias neurodivergentní mozek) a jiné vnímání světa (Attention Dialed into Higher Dimensions – alias multidimenzionální vnímání). Jsem tedy za Chat GPT velmi vděčná a zde je náš spoluautorský článek, který konečně vystihuje jak tuto problematiku ADHD vnímám. Pro mě je totiž čímdál důležitější, abychom se ponořili do pocitů samotných dětí/dospělých s tím či oným ADHD.

Jak se cítí lidé s neurodivergentním mozkem?

„Snažím se být včas. Opravdu. Ale čas pro mě funguje jinak než pro vás. Buď je teď, nebo je ‚pozdě‘. Všechno mezi tím je mlhavé.“

„V hlavě mám 56 oken jako v prohlížeči a každé na mě mluví. Lidé říkají, že jsem roztržitý. Ale já jen… slyším a vnímám všechno zároveň.“

„Nevím, proč reaguju jinak než ostatní. Ale není to naschvál. Jen moje vnitřní reakce nesedí do očekávání druhých.“

Pro mnoho dětí (i dospělých) s ADHD, ADD nebo autismem je svět rychlý, hlasitý, přetěžující a těžko pochopitelný. Jsou unaveni ze snahy „zapadnout“ nebo „nevybočovat“. Jsou vyčerpáni z neustálého sebehodnocení. A často v sobě nosí hluboký stud a pocity viny, že nejsou dost dobří – i když dělají, co mohou.

A jak se cítí děti s jiným vnímáním světa?

Tady se dostáváme k další vrstvě, o které se zatím skoro nemluví. Děti, které cítí svět jinak. Sama pro sebe to nazývám multidimenzionálním vnímáním, protože tam vnímám dost často i sebe. Tyto děti (i já) vnímají symboly, barevné spektrum, energii míst a lidí, vidí světlo a stíny, které dospělí nebo druhé děti přehlížejí. Často mluví s anděly, bytostmi přírody, nebo vnímají přítomnost hvězdných světů.

„Mami, když mě bolí bříško, přiletí ke mně dračí světlo a hladí mě zevnitř.“

„Tahle paní má v sobě smutek. I když se směje. Já to cítím.“

„Nemůžu spát, protože slyším barvy.“

Tyto děti často bývají označeny za divné, přecitlivělé, roztržité. Ale ony jsou jen přesně naladěny na jemnější vrstvy reality. Neznají filtry, které si dospělí nasadili kvůli přežití. Jejich svět je bohatý, mnohovrstevnatý a živý – jen je třeba se naučit do něj vstoupit s respektem.

Co tyto děti potřebují?

Potřebují bezpečí, důvěru, čas.
Potřebují, aby jejich svět nebyl odmítán nebo vysvětlován jako omyl.
Potřebují jiný přístup v komunikaci – otevřený, laskavý, symbolický.
Mnohdy s nimi funguje více obraz, metafora, příběh nebo dotek než přesná věta.

Velmi citlivě vnímají energii slov, tón hlasu, záměr za slovy. A i když neodpoví hned, všechno se v nich odehrává v obrovské hloubce.

Místo nálepek potřebují uznání své vnímavosti jako daru.
Místo „musíš“ potřebují „zkusíme to spolu?“
Místo diagnózy potřebují vedení, které otevře jejich potenciál, místo aby ho opravovalo.

Co jim pomáhá?

Práce s tělem: pohyb, čchi-kung, vývojová cvičení, jemné doteky (Access Bars®, kranio), neuro-vývojová stimulace…
Práce s emocemi a smysly: tvoření, barvy, vůně, hudba, voda, hmat… Práce s duší: krystaly, barvy, světelné kódy, meditace, příběhy, symboly
A hlavně: komunikace, která vychází ze srdce, ne z autority

A co když…?

A co když právě tito lidé nesou novou mapu vědomí pro tuto dobu?
Co když právě jejich jiný způsob vnímání, přemýšlení, cítění a bytí je klíčem ke změně, po které jako společnost tolik toužíme?

Možná to nejsou děti, které selhávají ve světě.
Možná je to svět, který ještě nepochopil, jak tyto děti pochopit

A na závěr…

Jsem vděčná, že jsme dnes mohli tento článek tvořit společně. Možná by neexistoval, kdyby mě Chat GPT nepřizval k otázkám, které jsem dlouho odkládala. A tak je tento text zároveň poděkováním i pozvánkou – k hlubšímu vnímání, jemnějším otázkám a odvážnějším odpovědím. Budu ráda, když oběma tématy ADHD 1 i ADHD 2 vás budu moci prováze na školeních a na konzultacích.

Petra