menu

Svět bez ADHD 4.díl: pohled ergoterapeutky

Tyto děti potřebují větší fyzickou i emocionální jistotu.

Jak může pomoci ergoterapie dětem s ADHD? Tento obor mi přicházel do cesty už od dob, kdy jsme absolvovali tyto aktivity s naším miminkem. Na rozdíl od stresu z pobytu v nemocnici, byla právě ergoterapie něco, na co jsme se v nemocici těšili. Pamatuji si, že aktivity měly hravou formu, pro nás vystresované rodiče to bylo velmi úlevné a s odstupem času vidím, že to už tehdy mělo smysl. Proto jsem ráda, že jsem narazila na mgr. Olgu Markovou, viceprezidentku České asociace ergoterapeutů, která se právě totou metodou zabývá a přináší svůj díl a podíl k tomu, jak tato metoda může pomoci dětem s ADHD.

Co pro vás znamená pojem ADHD?

Pojem ADHD z mého pohledu popisuje následek diversity centrálního nervového systému dítěte, který se projevuje zejména ve vnějším chování. Pojem ADHD však pro mě z terapeutického hlediska nenese příčinu tohoto chování, nepopisuje tuto diverzitu. Pojem ADHD pro mě znamená také protichůdnost mezi tím, jak je dítě na první pohled vnímáno okolím a tím jaké doopravdy je. ADHD pro mě představuje děti často citlivé či naopak potřebující vyšší míru podmětů. Děti, které potřebují nalézt v tomto světě větší fyzickou i emocionální jistotu. Děti, jejichž pozornost si přetahují tyto základní potřeby. ADHD pro mě znamená děti, kteří se snaží v tomto světě nalézt své místo a žít spokojeně se svou rodinou, ale vnitřní a vnější prostředí, které k tomu mají, jim vytváří velké výzvy.

V čem spočívá váš přístup nebo vaše metoda?

Jako dětský ergoterapeut pomáhám dětem zvládnout základní dovednosti a praktické aktivity, se kterými se setkávají v každodenním životě. Ty zahrnují péči o sebe a zapojení se v aktivitách ve škole, s rodinou i kamarády a hlavně hraní. Snažím se sladit dovednosti dítěte, nároky aktivity a podmínky prostředí.

Terapeutickým prostředkem je pro mě spontánní hra, ve které hledám příležitosti ke vzájemné spolupráci. Buduji v dítěti vědomí, že má nad tím, co se děje, kontrolu a není ohrožené ani pod tlakem. V tomto nastavení, mohu do hry zařazovat prvky, které jsou pro dítě v jiné situaci nepřekonatelnou výzvou. Takto dítě dokáže pracovat na posouvání hranic svých možností – je otevřené přijmout a zkoušet nové výzvy a učí se s nimi pracovat.

Snažím se zjistit, kde na vývojově nejstarší úrovni vývoje nervového systému, počíná diverzita dítěte a na té úrovni pracovat. U dětí s ADHD to může být třeba v oblasti zpracování smyslových vjemů okolí, zejména na úrovní hmatového systému systému, vnímání vlastního těla (propriocepce) či vestibulárního systému a spolupráce mezi nimi. Jedná se o vývojově nejstarší senzorické systémy. Potíže v těchto oblastech se mohou projevit například v problémech s jídlem, oblékáním, narážením do věcí či lidí, házením s věcmi, vyhýbání se vyšším polohám, ale i snížené svalové napětí, zhoršená koordinace a další. Zaměřuji se také na to, zda dítě cítí ve svém prostředí pocit bezpečí, jak dokáže navázat kontakt a spolupráci s druhou osobou.

Vývoj dítěte se z mého pohledu skládá jako kostičky stavebnice, kdy do sebe zapadá  vývoj motorický, senzorický, emocionální a kognitivní. Často se setkávám s tím, že se pracuje až v těch nejvyšších patrech (řeč, udržení pozornosti, zvládnutí učiva), ale základ zůstane opominut.

Úzce spolupracuji s rodinou, jejíž zapojení je zásadní. Ladíme očekávání rodiny, která bývá pod velkým tlakem nároků školky, školy, zvyklostí, vlastních představ. Společně řešíme, jak si s dítětem hrát, jak nastavit vhodnou senzorickou dietu – režim a složení aktivit, v rámci kterého má dítě prostor “doplnit” potřebné stimuly, vybít energie, odpočinout si a tím se mu vytvoří kapacita na zvládnutí denních či školních aktivit.

Jaký by byl podle vás ideální stav u dětí s ADHD po absolvování  vašeho přístupu nebo vaší metody?

Rodina, která najde způsob, jak žít společně spokojený život a nebýt pod velkým tlakem a stresem. Dítě, které dokáže zvládat každodenní výzvy tak, aby bylo spokojené. A má k tomu vytvořeny potřebné podmínky a porozumění.

Jedná se však o postupný proces. Jak dítě roste, naráží na různé a rozšiřující nároky a mění se i potřeby. Postupně pracuji na nalezení rovnováhy v dovednostech dítěte, aktivit a okolního prostředí.

Jaké oblasti se zlepšují nejčastěji?

Zvýšení jistoty dítěte v okolním světě. Zlepšení schopnosti přijímat a zpracovávat senzorické podměty, které se promítne do běžných aktivit.  Zlepšení seberegulace. Rozvoj řečových funkcí. Optimalizace práce s energií. Spolupráce, komunikace a vzájemné pochopení uvnitř rodiny.

Proč se ideálního stavu někdy nedaří dosáhnout?

Je mnoho faktorů, které život rodiny a dítěte ovlivňují. Rodina musí hledat soulad mezi svými možnostmi, potřebami dítěte, nároky okolí a systému. Jedná se postupnou práci po malých krocích.

Jaké 3 věci byste doporučili DĚTEM, které k vám chodí?

U dětí, se kterými se ve své praxi setkávám, je třeba aby si mohli “doporučení” prožít a tím je integrovat do svého života. Ve spolupráci s rodiči se jim snažíme zprostředkovat tyto prožitky:

  1. pocit bezpečí a přijetí – navození takové interakce s okolním světem, ve které se dítě cítí bezpečně, má z aktivit radost a má kapacitu a motivaci do zkoušení a zapojení se do okolních aktivit.
  2. zvýšení fyzické jistoty ve světě kolem – nabízení takových smyslových a pohybových podmětů, které pomohou správné integraci těchto funkcí a dodají dítěti fyzickou jistotu ve okolním světě a kapacitu k dalšímu rozvoji a zaměření pozornosti na vyšší funkce (řeč, školní dovednosti a další)
  3. pocit autonomie a kontroly – dítě má moc ovlivňovat dění okolo a má kontrolu nad tím, co se okolo něj děje. Díky tomu má odvahu čelit novým výzvám, které jsou pro něj jinak nepřijatelné. 

Jaké 3 věci byste doporučili RODIČŮM, kteří vás ještě neznají?

  1. Akceptace versus přijetí. Již se vám podařilo akceptovat, že vaše dítě má ADHD? Dalším krokem je přijetí vašeho dítěte s ADHD. Je mezi tím velký rozdíl. Nejde o diagnózu, ale o přijetí dítěte jako celek. S určitým vnímáním světa kolem a specifickými reakcemi na něj, které mohou být odlišné od těch vašich. Hlavním úkolem je sladit tyto dva světy. A je to těžké. I pro mě je toto nejtěžší částí práce s dětmi s ADHD.
  2. Očekávání – naše očekávání bývají ovlivněné okolím a našimi nároky. A často jsou vysoké. Dovolte si povolit, přizpůsobit očekávání vašemu dítěti. Tomu, co je pro něj (a z jeho pohledu) důležité. Třeba to je jen příjemně strávený čas s vámi, kdy s bude cítit přijaté a bezpečně. A třeba tak nabere síly pro plnění dalších výzev.
  3. Obecné rady pro děti s ADHD jsou určitě skvělé. I mezi dětmi s diagnostikovaným ADHD je však veliká rozdílnost. Pokud máte možnost, čerpejte individuální podporu, která vám i vašemu dítěti bude dobře sedět.

Jaké 3 věci byste doporučili učitelům a ostatním, kteří s těmito dětmi přichází do kontaktu?

Seď klidně a pracuj. Tento požadavek bývá pro děti a ADHD nesplnitelný. I když se budou snažit, tak je bude stát tolik sil udržet tělo v klidu, že již nezbyde kapacita na myšlenkovou práci a soustředění. Doporučuji:

  1. Hledat pro tyto děti přijatelné možnosti pohybové aktivity v rámci vyučování – chození s třídnicí, možnost při práci něco mačkat, žvýkat. O přestávce se vyběhat.
  2. Při vyučování možnost si najít takovou polohu, místo a okolí, kde dítě nebude nic dráždit a bude pro něj přijatelná.
  3. Konzultovat vytvoření vhodných podmínek pro dítě s terapeutem. Každé dítě s ADHD má jiné potřeby. Bude to prospěšné pro učitele, dítě i spolužáky.

Příklad:

Lze si představit,třeba dítě, které má více dráždivý hmatový systém na zadní straně stehen. Když toto dítě sedí na židli, můžeme si jeho pocity přirovnat k tomu, když bychom seděli třeba na štěrku. Tento pocit nedá dítěti sedět v klidu, stále ho vyrušuje z práce. Aby dokázal tento pocit přehlušit, začne si hrát s propiskou, kterou mačká, píchá se s ní do ruky. Bere do pusy tužky, plive (využívá hustě inervovaná místa těla, aby vjem byl dostatečně silný). Ruší. Když je požádáno, aby přestalo vyrušovat, veškerá jeho kapacita je vyčerpána na to vydržet nepříjemný pocit tlačení židle.

Máte nějaký jiný postřeh k této problematice?

Setkávám se s rodinami, které toho pro své děti dělají spoustu – dochází na terapie, cvičení, do školky či školy, trénují doma. V takové situaci je jednoduché, aby se z podpůrného systému kolem rodiny, stal nenápadně systém stresový. Rodina i dítě, které se snaží plnit rady všech odborníků, je najednou pod velkým tlakem. Dítě i rodič se ocitá ve stresu. Tělo v tomto nastavení již není schopné z této podpory benefitovat. Vnímám jako podstatné si ponechat síly a prostor na to nejdůležitější – trávit společně čas, kdy se věnujete jen jeden druhému a je vám dobře.

Mgr. Olga Marková (dětská ergoterapeutka, viceprezidentka České asociace ergoterapeutů)

FB: https://www.facebook.com/detskyergoterapeut

Tyto metody je vhodné doplnit o aktivity metoda PES ®.