menu

Tělo, co bys chtělo?

Tipy na komunikaci s vlastním tělem a proč je tak důležité vnímat své tělo (nejen u vysoce citlivých dětí/ADHD)

Paradoxy NORMY u vnímání vlastního těla

Těla,  jak víme, jsou různá a někdo se svým tělem moc kamarád není. U dětí s „ADHD“ většinou na konzultacích pozorujeme, že mají „horší vnímání vlastního těla“, tedy jako by s ním skutečně moc nekamarádili. Nevnímají své tělo „adevátně v prostoru a možná i v čase“. A tak tedy s nimi různě cvičíme a podporujeme zlepšení.  Co je zároveň jasné, že víc než kdykoli jindy tato témata souvisí se starým paradigma, kde jsou stanoveny NORMY. Staré paradigma se dá chápat jako odklon od přirozenosti podporující nefunkční automatismy, výkon, zisk nebo nápravy obecně stanovených norem. Normou se zdají být tedy „perfektní“ těla filmových hvězd, sportovců a jiných, kteří se prezentují v mainstreamových mediích, tik toku nebo na youtube. A vše, co se odchyluje, je divné a měli bychom to nějak napravit. Na druhou stranu je tu paradox, protože na zisk zaměřené staré paradigma pro tělo přináší „hyzdění“ nevhodným (nepřirozeným) jídlem, nevhodným (nepřirozeným) nebo minimálním pohybem  a životním stylem. Staré paradigma „miluje“ souzení, a tak jsou i naše těla předmětem soudů, hodnocení, srovnávání, očekávání. Proto nás už od útlého dětství tělo všelijak trápí, rozličné tělesné procesy nefungují tak, jak by přirozeně měly. Dobře víme, jaké to je cítit se ve svém těle dobře, když nás nic nebolí, když jsme příjemně protažení, uvolnění a naopak. Když je nám zle, nemůžeme se ani pohnout, tak můžeme být i na rajském ostrově a budeme se tam trápit. Navíc se můžeme setkat s pojmem „body shaming“ (kritika sebe nebo ostatních vůči tělesným nedostatkům). I já jsem se setkala s tím, že jsem hubená jak tyčka, že jsem malá, vychtrlá a že bych se měla najíst. Dost jsem se tím trápila a neměla taky své tělo příliš v lásce a přidávaly se k tomu i psychické problémy. Dneska už naštěstí mám své techniky, a tak už mě jenom trochu zabolí, když mi někdo řekně „ježiš ty jsi tak hubená, najez se“ – ať už to míní dobře nebo si ze mě utahujou. A tak vím, jak důležité je o své tělo pečovat, mít se rád a čelit s lehkostí „nevědomému“ okolí, které zas tak činí z nějakých svých důvodů a nejistot.

Děti s ADHD potřebují zlepšit přístup ke svému tělu

Pracuji s dětmi, které určitým způsobem nejsou se svým tělem v souladu, což po praktické stránce  vede k nemotornosti a pocitu neukotvení. Děti to pak kompenzují různým poskakováním, nevydrží dlouho ležet  nebo sedět. A pokud skutečně nevydrží, protože jejich přirozeností je hýbat se a poskakovat,  jsou pak různě okřikovány doma a „nálepkovány“ ve školkách a školách. Přitom je možné s tím pracovat, podpořit uznáním, že projevy dítěte jsou v pořádku a že dítě je v pořádku takové, jaké je. Je vhodné znát různé finty, jako například pevné zabalení do deky nebo pokládání  zátěžových pytlíčků na nohy nebo na ramena. Nebo jim umožnit do něčeho kopat nebo se houpat. A hlavně se dětí ptát: Co tvoje tělo potřebuje? Aha, vidím, že tvoje tělo potřebuje kopat do balónu. Co to tělu přináší?

Principy přirozeného přístupu aneb tělo a nové paradigma

Co tedy přináší nové paradigma? Nová doba po této stránce vede k vnímání svého těla s láskou, vděkem a radostí. Protože víme, že vše je jak je a že naše tělo tělíčko je úžasné právě takové, jaké je. Pokud nás něco trápí, pak je nutné mu opravdu naslouchat a navracet jej (se) do přirozeného harmonického stavu. Nic vnějšího (ani rodiče a ani pan doktor, který nás často vidí jen zdálky a nezná náš životní a osobní příběh) nám nemůže pomoci. Ano můžou nás inspirovat, ale je na našem tělu, aby posoudilo, jaký typ přístupu ať už alternativního (komplexního) nebo konvenčního rázu mu bude vyhovovat. Je tedy naším celoživotním úkolem, abychom se naučili naslouchat a spolupracovat s vlastním tělem😊 Kdo se zabývá sebepoznáním ví, že tělo je „chrámem duše“ a tak nepečujeme jenom o duši formou meditace, ale pečujeme právě o své tělo. Sledujeme různé trendy, čteme články, ale víme, že jediné, kdo nám může něco o tělu říct je právě tělo samo. A tak se ptáme a děti v tomto směru motivujeme: „Tělo, co bys chtělo?“ U toho si můžeme pustit písničku Marie Tilšarové a pořádně si zaskákat a zazpívat.

Uvědomujeme si, že naše tělo má nějakou strukturu a hranice, ale je také dobré pracovat s tím, že naše vědomí je nekonečné a expanzí můžeme překonat napětí i nepohodlí. Pokud do našeho denního rituálu zavedeme věty z Access Consciousness: Tělo, co bys rádo jedlo? Tělo, co by sis rádo obléklo? Pravda tělo, když toto sním, bude to pro tebe přínosem? Pak se jednoduše a s lehkostí dostáváme sami k sobě, jsme více sami sebou, tvoříme svůj život, získáváme svou sílu, rosteme a žijeme naplněný a tvůrčí život

Když v nás naše tělo vyvolává stud

Je smutné, že se za své tělo spousta dětí i dospělých stydí. Asi se není co divit, když naše tělo nesplňuje „normy“ a není dost štíhlé, silné, svalnaté, něco je moc malého, moc velkého, něco je s kůží, která je viditelná na rozdíl od problému s vnitřním orgánem. Na těle se najednou projeví to, co nefunguje uvnitř, co nás doslova rozlaďuje, snižuje naše vibrace nebo se různě přetváří. Navíc si řekněme, kolik studu je u těla zakotveno v archetypálních vzorcích z našich rodových linií od našich předků především pokud se týká nahého těla nebo projevů sexuální energie. Nahota byla a je převážně divná a tabu. O pohlavních orgánech ani nemluvíme. Proto se sama snažím pracovat i s přirozenou sexualitou a vnímáním sebe sama a svých pocitů. Je třeba si uvědomit, že sexuální energie je energií tvořivou, přirozenou, protože na tomto principu fungují všechny cykly v přírodě. Vnímat svoje ženské tělo, být v souladu se svými cykly. Tělu nenadávat a nestěžovat si. Pokud nemáme toto téma samy zpracované, můžeme velmi často u svých dětí pozorovat různé bloky a podvědomé vzorce. Protože cokoli v intimní oblasti bývalo „fuj“.  Je to citlivé, přitom tak přirozené téma. Ale je to opět o starém paradigmatu, které nás od přirozenosti odvádí. Proto je důležité věcí vnímat novýma očima. Když teď chodím plavat do bazénu a vidím ve sprchách nahaté holčičky, říkám si, kolik z nich se asi stydí, kolik z nich není připraveno vidět ostatní děti nebo dospělé nahé. Kolika z nich se tam někdo může smát a zablokovat jejich přirozenou lásku ke svému tělu a zablokovat přirozené vnímání vlastního těla. V kolika z nich se mohou upevnit pocity méněcennosti v případě, že i paní učitelka není dostatečně citlivá. Což bývá častokrát i během „běžného dne ve školce nebo škole“.

Co máme dělat, abychom zlepšili svůj vztah s tělem?

Víme však, že vše je, jak má být, že nás každé téma posouvá dál.  A že každý z nás si může tvořit život a vztah ke svému tělu podle nového paradigmatu. Děti budou klidnější, spokojenější a samy sebou. Buďme s tělem kamarádi, hovořme s dětmi o nahotě, o sexualitě  a o tom, jak je důležité poslouchat svoje tělo. Když je tělo unavené, tak si lehnout a holt jednou nejít na trénink. Je důležité být otevřený a uvolněný. S dětmi o tématech mluvit a především být přirozený. To jsou vklady, které dětem můžeme dát do života. Budeme-li se ptát svého těla a reagovat na něj, budeme dělat lepší volby v našem životě. Více informací můžete zjistit na konzultacích nebo na seminářích.

Tipy na lepší komunikaci s tělem u dětí

Petra Laméa Poláková – terapeutka, autorka projektu Svět bez ADHD,