Být offline je fajn, být online je nutnost

Kdo mě zná, ví, jak moc velkým jsem zastáncem reálného života, především v kontextu výchovy dětí a jejich vzdělávání. Kdo četl mou knížku Jak rozvíjet pohyb, emoce a smysly a mé články (Meduňka, Logopedárium, Rodiče) ví, jak moc propaguji rozvoj dětí pohybem, jak pokládám za důležité učení prostřednictvím smyslů – sáhnout si na konkrétní věci, místo tabletu a klávesnice psát tužkou, dívat se na papír nikoli na monitor či display. Jak moc je důležité skutečně se dívat a ne pouze vidět, poslouchat a ne jenom slyšet…A jak je pro rozvoj nervových spojů klíčové zapojení hmatových receptorů na rukou a do jaké míry je důležité pro správný vývoj rovné postavení těla – mrkněte se na příspěvek „mobilní hrb“. 

Jsou chvíle, kdy je dobré být „naživo“

Na diskusích o vzdělávání, které ráda sleduji, byla vždy digitalizace vzdělávání popravdě řečeno to poslední, co mě zajímalo. Přišlo mi to zbytečné a do očí bijící, jak za vším stojí výrobci digitálních technologií. Dumala jsem nad tím, jak míru digitalizace škol spíš brzdit namísto toho, jak se mají správně využívat (nadužívat) digitální technologie. Proč by měly být u prvňáčků interaktivní tabule, když stačí normální tabule, koberec, zajímavé pomůcky a vlídná paní učitelka? Proč psát do notebooku, když ťukání do klávesnice a mačkání „enter“ a „delet“e mozek docela mate. Nemluvě o sociálních sítích, které jsem pokládala za hrobaře vztahů a emocí. Není nad osobní kontakt s učitelem, není nad „plácnutí si rukou“ učitele a žáka, abychom navodili osobní vazbu. Vlastně ani žádné mé aktivity, kterými se profesně zabývám, jsem si jinak než offline, nedovedla představit. A i když mi „plážové podnikání“ (palma, notebook, koktejl a zvyšující se stav konta😊) znělo báječně a tento projekt byl pro mě na ještě vloni dost inspirativní, nedovedla jsem si svoje aktivity představit jinak než „offline“ .

Chvíle zmatku a nejistoty jsou výzvou pro nastavení nových přístupů

V březnu 2020 se ukázalo, že to, co člověk nejvíc odmítá, se mu do života vrací a nemůže jinak, než tomu čelit a vyrovnat se s tím. Je potřeba být s životem v souladu. Čím víc jsme s něčím v odporu, tím více si tvoříme stresu a situace si stejně do života „přitáhneme“, abychom je zpracovali a něco nového se naučili… Ze dne na den se zavřely instituce, školy a našim profesích (lektoři cvičebních programů, poradci pro práci s dětmi) se tímto zavřely naše “zajeté” způsoby práce s klienty. Termíny naplněného diáře (školení, přednášky) se z ničeho nic zrušily… Po chvíli zmatku a absolutní nejistoty jsme zjistili, že jedinou možností jak dál tvořit a šířit to, co máme na srdci, je otevřít se světu online. Proto nyní INNP rozšiřuje své služby o online možnosti a Skype, a to včetně programu ve školách. V „polních podmínkách“ na chatě natáčím se svými dětmi instruktážní videa. (Tím se, mimochodem, mé děti učí v praxi spoustu věcí o tvorbě videí, scénáři, režii, osvětlení, kameře, střihu). Chystáme se také na další, námi dříve upozaděné, aktivity, jako je založení účtu na Facebooku. 😊

Věříme, že vzdělávání je na dobré „digitální“ cestě

Co vnímám jako nejpozitivnější je, že dlouholetá mise INNP „přispívat ke změně poměrů ve vzdělávacím systému v ČR“ se díky pandemii možná skutečně bude dařit v dohledném horizontu naplnit.  To, o čem jsme dlouho jen slyšeli a o co jsme se dlouhodobě zajímaly, tedy, jak přispět k modernizaci vzdělávání, najednou opravdu nabylo nečekaně rychle konkrétních podob.   Jsou některé rigidní školy, které  zůstávají „sto let za opicemi“ a stresují žáky množstvím úkolů doma, protože jednotliví učitelé nejsou vůbec propojeni a netuší, jaké další úkoly z jiných předmětů mají jejich žáci. Někteří dokonce stresují i známkami za „domácí práce“. Dobrá zpráva je, že se moderní školy se adaptovaly nesmírně rychle, většinou se napojily na Google Classroom či jiné platformy, pořádají webináře. Akční učitelé točí své vlastní projekty přímo ve školách a sdílejí kanály na Youtube. Co vnímám jako podstatné je, že „osvícení“ učitelé nenechají své žáky sedět 8 x 45 min před monitorem v rámci přímé „online frontální výuky“, ale že jim dají prostor pro týdenní plány, projekty, které starší děti samy zdokumentují a dají jím určitou míru autonomie. Pro starší žáky v rigidních školách je to ovšem velký problém- ukazuje se, jak moc nejsou schopni samostatně uvažovat a jednat. 

Chceme být součástí „nového“ života školek a škol

Z mé praxe vnímám pozitivně, že řadě dětem se SPUCH se díky karanténě v ČR zmírnily potíže vyplývající z komunikace s jejich paní učitelkou. Snížila se míra stresu z učitelky, která si na ně „zasedla“ a častuje je poznámkami, byť jsou v první třídě, přitom však mají některé z projevů neurovývojových poruch. 

Držíme palce nově nastartovanému procesu, který nelze zbrzdit a věříme, že začne skutečně „nový život“ ve vzdělávacím systému. Éra, kdy bude dosaženo rovnováhy mezi přístupem offline (osoba kantora, který má skvělé vazby se svými žáky) a online (míra individualizace a svobody v procesu učení) a učení nabude na zajímavosti a lehkosti.  

V INNP věříme, že v rámci „nového života“ školek a škol se otevřou možnosti, jak řešit výzvy s dětmi, až se navrátí zpátky do lavic a od září budou otevřeni besedám a pohybovým programům (Smarty pro děti ®) na to, jak dětem zlepšit soustředění a školní výkonnost přímo v jejich lavicích. Jaké by to bylo, kdyby učení fungovalo hladce, a děti byly více soustředěné a učitelé spokojenější? 

31. 3. 2020, Petra Poláková